Před časem jsem zažil něco, o čem se v určitých kruzích mluví jako o duchovním probuzení - i když mi dloucho trvalo si to opravdu připustit. Neproměnilo mě to v moudrého mudrce, ale ukázalo mi pravou podstatu reality způsobem, který je stejně nepopiratelný, jako východ slunce nebo zážitek červené barvy z pohledu první osoby. Jakmile ji jednou uvidíte, už ji nemůžete nevidět.
Je notoricky známé, že se to těžko vyjadřuje slovy, a já to navíc se slovy moc neumím. Ale mám pocit, že bych se o to měl podělit, a několik lidí mě dokonce požádalo, abych napsal, jaké to bylo.
Dalším důvodem je, že když jsem to zažil, bylo to téměř traumatizující a možná jsou i jiní, kteří to cítili stejně jako já. Pro vás říkám - nejste sami.
To, co jsem zažil, nebyly žádné blažené meditace a osvícené úsměvy. Žádná absolutní radost a konečné štěstí, o kterých vypráví různe filozofické a náboženské směry. Byla to jednoduše smrt mě samotného a úplné zničení celého mého světa a veškerého smyslu v něm. Bál jsem se jako nikdy předtím, plakal jsem a křičel...
Na vlastní kůži jsem si uvědomil/zažil, že vše je Jedno, že Jedno je prázdné, rovné nule a strašlivě osamělé a že vše je k pevně předurčeno. Jedno není “činitel”, ale jen pozorovatel pohybující se po trajektorii. Jedno je proces s matematickou přesností a já jsem to Jedno. Bylo to uvědomění, že nejsem nic a že jsem všechno, a zároveň že tady vlastně nikdy žádné "já" nebylo - jen ozubená kola ve stroji, který se točí a mele.
Všechny mé vjemy se pomalu stáčely do temnoty - až se dostaly do bodu, kdy nebylo nic. Žádné já, žádné vjemy, žádný čas. Absolutní vymazání všeho. Nebyl žádný prožitek, a přesto jsem to zažil a vrátil se. Jak dlouho to trvalo, se nedá definovat.
Realita se pomalu vrátila, ale nebylo v ní nic než přímé vjemy bez vztahu k jakémukoli centru. Realita se jaksi rozpadla na svazek distribuovaných systémů bez centra. Docházelo jen k prožitkům. Všechno jen plynulo.
A přesto to všechno byl jeden integrovaný celek bez rozlišitelného oddělení jednotlivých částí. Včetně mých myšlenek. Včetně času a prostoru. Vše je jen průsvitný model mysli. Včetně modelu mysli.
Pak přišlo velké odevzdání. Už nebylo třeba s ničím bojovat. Bitva skončila. Naprostá kapitulace před nevyhnutelným. Neexistuje nic dobrého ani špatného, ani žádný smysl - jen plynutí života.
To bylo mé probuzení.
A víte, i když jsem tak nějak věděl, co se stalo, moc jsem tomu nevěřil.
Nejsem typ člověka, od kterého byste očekávali, že zažije duchovní probuzení. Každý, s kým jsem se o tom snažil mluvit, se mi tak trochu smál a/nebo si myslel, že jsem blázen. Tak jsem se to snažil vytěsnit a potlačit a zapomenout...
Zabralo mi hodně času, rozjímání a čtení - a vlastně i odvahy - než jsem si to přiznal. Než jsem to pochopil a postavil se tomu čelem. Přijmout to. Od té doby, jako by se šok konečně zahojil.
Zážitek probuzení mě hluboce změnil.
Stal jsem se mnohem klidnějším a šťastnějším. Dokonce více, než jsem si dříve myslel, že je možné. Myslím, že už neexistuje způsob, jak by mě mohl někdo urazit... ale zároveň jsem to stále já, se všemi možnými chybami a zvláštnostmi. Iluze světa ještě není úplně pryč. Jen jsem viděl, co se za ní skrývá. Také jsem si uvědomil, že osamělost Jediného je důvodem, proč závoj iluze vůbec existuje.
A taky, že mám stále před sebou spoustu práce.
Děkuji, že jste si poslechli mou přednášku na TEDu =)
p.s. Kniha Konec vašeho světa (The End of Your World: Uncensored Straight Talk on the Nature of Enlightenment) od Adyashantiho mi v tomto procesu neuvěřitelně pomohla a nemohu ji dostatečně doporučit.