Učení "už tam jsi" a "není třeba nic dělat"

"Cítím potřebu zabývat se, to znamená sestřelit s veškerou rétorickou silou, kterou mám, zákeřnou představou, kterou prosazují někteří učitelé, a dokonce i celé tradice, že není co dělat, čeho dosáhnout, že není žádný cíl, ke kterému by se dalo směřovat, žádné probuzení jiné než běžný stav bytí, žádná praxe nebo tradice, která by měla hodnotu, žádná technika, která by přinesla něco hodnotného.

Druhou stranou téže mince je názor, že už jste realizovaní, už jste tam, už jste Buddha, už jste zcela dokonalí, a v podstatě by vým mělo stačit to slyšet, abyste to sami pochopili, což by bylo od těch, kdo tento názor hlásají, velmi hezké, jenže je to naprostý nesmysl.”

- Daniel Ingram

Myšlenkové směry 'Není co dělat' a 'Už jsi tam' v buddhismu a mystice všeho druhu mi vždycky připadaly trochu... zvláštní. Chci říct, buďme upřímní, že tato učení nám v podstatě říkají, že nemusíme nic dělat, abychom dosáhli osvícení. Jediné, co musíme udělat, je sedět a čekat, až se to stane, jako nějaký druh duchovního povalečství.

A možná ani to ne. Nemusíte na něj ani čekat. Už jste osvícení. Prostě a jednoduše. Bum. Hotovo.

Sám musím přiznat, že představa, že pro dosažení úspěchu nemusíte nic dělat, je jistě lákavá. Koho by nebavilo sedět a nechat vesmír, aby udělal všechnu práci za nás? Problém je ale v tom, že to prostě není reálné. I když je ve vás buddhovská přirozenost, stejně musíte takříkajíc "vyleštit zrcadlo".

Přemýšlejte o tom: Jak bychom vůbec mohli něčeho dosáhnout, kdybychom skutečně neměli nic na práci? Jak bychom vůbec mohli ve svém životě dělat pokroky? Jednoduchá odpověď zní: nedělali bychom to. Jen bychom stagnovali a věčně trčeli na stejném místě. A i když se některým z nás může líbit představa, že bychom nemuseli nic dělat, není to zrovna nejuspokojivější existence.

Jistě, je hezké říkat lidem, že už jsou osvícení a dokonalí a že o tom jen nevědí. Ale pravdou je, že tam ještě nejsme. Všichni na svých cílech stále pracujeme a předstírat opak je jen způsob, jak se vyhnout převzetí odpovědnosti za vlastní duchovní růst a možná i za svůj život obecně. V konečném důsledku je to kontraproduktivní, ne-li přímo škodlivé.

Jaké je tedy řešení této situace? No, je to vlastně jednoduché. Musíme si dát tu práci. Musíme vynaložit úsilí, abychom se stali tou nejlepší verzí sebe sama. Abychom se seberealizovali. A musíme to dělat se smyslem pro humor, protože přiznejme si, že duchovní cesta je hledání a nebude vždy snadná.

Takže, místo abychom čekali, až k nám přijde osvícení, pojďme mu naproti. Dejme do toho tu práci a užijme si jízdu. Protože koneckonců, není život právě o tom? Bez vývoje postavy není dobrý příběh.

Na závěr si připomeňme, že Velká hra není o tom, jak se vydat tou nejjednodušší cestou, ale o tom, jak z cesty vytěžit to nejlepší a dostat z ní maximum. Takže si nazujte své duchovní výšlapové boty a pojďme společně vylézt na horu osvícení!