Když budete dostatečně dlouho přemýšlet o tom, kdo jste, zjistíte, že za všemi vrstvami vaší mysli se nachází nekonečně malý bod pozorování - takový “svědek vědomí” - místo, odkud vnímáte, že vnímáte. Ten, kdo se ptá “kdo jsem”.
A i když je termín "svědek vědomí" blízko pravdě, stejně nevystihuje pravdu úplně, protože je to jen další myšlenka v mysli a "pozorovatel" ji jen pozoruje. Myšlenka pozorovatele není pozorovatelem samotným.
Představte si jablko - nyní se zeptejte, kdo je ten, kdo si to jablko představuje. A pak - kdo se ptá, kdo je ten, kdo si jablko představuje? Hledejte všechna "kdo je…" po řadě, jendo po druhém, dokud nezačnete chápat, o čem mluvím. Nebo dokud se vám nezamotá hlava.
Je to spíše základní proces sebereflexe. Bez ní se neobejde žádná zkušenost. A je to pocit, který se nedá popsat slovy - protože všechno, co o tom můžete říct, to tak docela nevystihuje, protože je to právě ta sebereflexe, která stojí za tou myšlenkou, ale ne ta myšlenka sama.
Představte si náměsíčnost - to je to, co myslím zkušeností bez sebereflexe - pohybujete se v prostředí, někdy dokonce mluvíte nebo manipulujete s předměty - ale uvnitř “nikdo není doma”. Právě o tom "někom” kod “není doma” mluvím.
Jakmile zjistíte, že "to" jste vy - možná si uvědomíte, že "to" existuje i u všech ostatních. Každý má stejného sebereflexivního "svědka vědomí" jako vy. Ve skutečnosti je to úplně totéž - neexistuje způsob, jak je odlišit od sebe odlišit. Neobsahuje vaši paměť, myšlenky, nebo subjektivní zkušenost - jen je vnímá. Rozdíl je pouze v individuální mysli. Jako kdybyste si posvítili skrz cedník. Paprsky světla procházející otvory vypadají jako naše vlastní individuality, ale za nimi je jen jeden zdroj světla.
To je myšlenka otevřeného individualismu. To, čemu jsem říkal "distribuovaný solipsismus" ještě předtím, než to bylo cool. Existuje pouze "to". Jsi to ty, jsem to já a je to i všechno ostatní. Zdroj světla totiž existuje mimo čas a může být instancován ve více substrátech současně, a přesto je stále jedním. No, hádám, že na jeden článek už jsem zamotal hlavu dostatečně kde komu.
Existence je pak procesem optimalizace - pozorovatel zkoumá prostor všech možných zkušeností a snaží se zjistit, co se mu líbí a co ne. A pak, starým dobrým způsobem prozkoumat/využít, využívá to, co se mu líbí. Přesně to se děje s námi.
A když to děláte, občas se dostanete do nepříjemných situací, že? Protože nemáte apriorní znalosti ani o sobě (protože jste prázdní od idejí - ty existují jen v individuálních myslích), ani o světě (ten vzniká jako model, když ho pozorujete) - někdy skončíte v hlubokém údolí optimalizačního prostoru a zažijete opravdu hrozné věci. Tím je problém zla vyřešen.
To samé platí o nejvyšších vrcholech - jak víte, že jste zjistili skutečně nejvyšší vrchol a ne jen nějaká místní maxima? A tak to zkoušíme a zkoušíme, znovu a znovu, projíždíme všechny naše možnosti a stále hledáme ten nejlepší z nejlepších.
My - nebo vlastně já - nemáme jinou možnost. Doufám jen, že se naše mysl naučí rozpoznávat špatné zkušenosti a vyhýbat se jim a naučí se pobývat v těch dobrých.